Martin Tourský – biskup. Nar. v Sabarii v Panonii roku 315 (?), zemřel v Candes u Tours v roce 397, svátek 11.11. Byl synem vojáka a vyrůstal v Pavii v Itálii. Jako mladý důstojník se ve městě Amiens rozdělil o svůj plášť se žebrákem. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus oděný polovinou jeho pláště. Krátce nato byl Martin pokřtěn a kolem roku 339 požádal o propuštění z armády, protože jak sám řekl, jako vojáku Kristovu mu nebylo dovoleno bojovat zbraní. Byl obviněn ze zbabělosti a odpověděl na to nabídkou, že se postaví beze zbraně proti nepřátelskému vojsku. Ze služby byl propuštěn a pobyl nějaký čas v Itálii a Dalmácii. Pak žil jako poustevník na ostrově u ligurského pobřeží. V roce 360 se stal knězem u sv. Hilaria v Poitiers a založil polopoustevnickou řeholní komunitu v Ligugé, první v Galii. Byl zvolen biskupem v Tours a v letech 370 – 371 žil na opuštěném místě poblíž svého sídelního města, postupně tam vznikl klášter Marmoutiers. Jeho příklad i povzbuzení vedly ke vzniku dalších komunit. Byl výjimečně aktivním misionářem a účinnost jeho kázání posilovala jeho pověst divotvůrce. Cestoval i do nejodlehlejších částí své diecéze jako pokorný poutník pěšky, na hřbetě osla či na loďce. Nebránil násilnému boření pohanských oltářů, ale spolu s papežem sv. Siriciem a sv. Ambrožem se postavil proti rozsudkům smrti (údajně za čarodějnictví) nad přívrženci bludaře Priscilliana a jinými španělskými heretiky. Ve vyšším věku se setkal s mnoha protivenstvími, jedním z jeho kritiků byl sv. Brikcius. Podařilo se mu však také odvrátit hraběte Aviatiana od zamýšlených represálií v Tours a utišit jeho „krvelačnou zuřivost“. Jako evangelizátor Galie a zakladatel prvních řeholních komunit v této zemi byl sv. Martin velmi důležitou osobou. Jeho pověst se šířila široko daleko, mj. zásluhou tří dopisů a životopisu, které sepsal jeho přítel Sulpicius Severus. Byl prvním, kdo byl uctíván jako svatý, ač nebyl mučedníkem, a jeho kult se rozšířil po celé Evropě. Zobrazován bývá buď jako voják s žebrákem u nohou nebo jako biskup s knihou, berlou a případně s pohárem (císař mu nabídl při hostině pohár s vínem a Martin jej podal ostatním kněžím u stolu). Atributy sv. Martina jsou žebrák, plášť, pohár, malomocný, kterého podle legendy uzdravil polibkem, kůň, peníze. Jeho individuální atribut, husu, objasňuje legenda: Světec se zdráhal přijmout biskupskou hodnost a schoval se mezi husy, které ho však svým štěbetáním prozradily.

Svrchovaně dobrotivý a moudrý Bůh chtěl uskutečnit vykoupení světa, a proto "...když se naplnil čas, poslal svého Syna, který přijal tělo ze ženy... abychom mohli být přijati za syny." (Gal 4,4-5) Panna z Nazareta byla od prvního okamžiku svého početí ozdobena jasem jedinečné svatosti a z rozkazu Božího je zdravena jako "milostiplná." Sama pak odpovídá na nebeské poselství: "Hle, služebnice Páně! Ať se mi stane podle tvého slova." (Lk 1,30) Takto Maria, dcera Adamova, projevila souhlas se slovem Božím a stala se Ježíšovou matkou.

... zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam. Až ti řeknu.... Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti." (Mt 2,13-14) Maria prožívá strach o své dítě. Přijala své dítě od Boha a poskytla mu celé své bytí. Je to její jediné a vše - avšak nepatří jí jako vlastní. Věříme-li a jsme-li poslušní, pak to, co nám Bůh dává, nepatří naší přirozenosti. Nový život není náš jako nějaká schopnost, povahový rys nebo zkušenost, nýbrž je to dar a zůstává jím. Je podřízen Boží vůli a řízení a my musíme být vždy připraveni vzdát se sebe a přijmout povinnost, odříkání, pronásledování, jež mají svůj smysl jen v Boží vůli.

Věčná láska Boha Otce, jež se projevuje v lidských dějinách skrze Syna, kterého dal lidem, "...aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život" (Jan 3,16), přichází ke každému z nás prostřednictvím této Matky a nabývá tak rysů, jež jsou každému člověku srozumitelnější. V důsledku toho Maria musí být přítomna i na všech cestách každodenního života církve. Z její mateřské přítomnosti církev čerpá jistotu, že skutečně žije životem svého učitele a Pána a že prožívá tajemství vykoupení v celé jeho životodárné hloubce a plnosti.

Cítíme-li v tomto těžkém a zodpovědném údobí církevních a lidských dějin zvláštní potřebu obracet se ke Kristu, který je Pánem jak své církve, tak i dějin lidstva mocí tajemství svého výkupného díl, pak také věříme, že nikdo jiný než Maria nás nebude umět lépe uvést do božského a lidského rozměru tohoto tajemství. Můžeme říci, že toto tajemství se utvářelo pod srdcem nazaretské Panny, když vyslovila své "Staň se." Od té chvíle její panenské a zároveň mateřské srdce, zvláštním působením Ducha sv. nepřetržitě sleduje dílo svého Syna a vychází vstříc těm, které Kristus objal a stále objímá svou nevyčerpatelnou láskou.